Terapeutické rodičovství je dnes pojem, o kterém se často mluví. Ale pro mnohé zůstává nejasné, co vlastně znamená. Je to „nový styl výchovy“? Je to metoda pro psychoterapeuty? Nebo jen jiný název pro láskyplný přístup k dětem? Pravda je, že jde o soubor principů, které vycházejí z vědeckých poznatků o dětském mozku a traumatu – a z praxe tisíců pěstounů, kteří je uplatňují denně.
Odkud pochází
Koncept terapeutického rodičovství se rozvinul především v Británii, díky práci psychoterapeutky Kim Goldingové a dalších odborníků, kteří se věnovali dětem s raným traumatem a narušenou citovou vazbou. Tito odborníci si všimli, že klasické výchovné přístupy často u „náhradkových“ dětí selhávají. Když je dítě ve stresu, nevnímá kázání ani trest. Jeho mozek reaguje jinak – přepíná do režimu „bojuj nebo uteč“.
Terapeutické rodičovství tedy není „alternativní styl“. Je to odpověď na konkrétní potřeby dětí, které vyrůstaly v chaosu, zanedbání nebo násilí.
V čem je jiné než běžná výchova
Zatímco v běžné výchově se předpokládá, že dítě reaguje racionálně a „učí se“ ze zkušeností, dítě s traumatem potřebuje nejprve uzdravit vztah a nervový systém. Teprve pak dokáže přijímat pravidla.
Prakticky to znamená, že terapeutické rodičovství:
- vidí za chování – hledá, jaký pocit nebo strach stojí za výbuchem, ne jen jaké bylo chování,
- spojuje pevnost a empatii – nastavuje hranice, ale bez odmítnutí,
- léčí skrze opakovanou zkušenost – dítě znovu a znovu zažívá, že dospělý zůstává.
Když křičím, nechci zlobit. Jen mám strach, že mě zase nechají samotného.
Míša, 5 let
Jak vypadá v praxi
Co se děje v mozku dítěte:
- Opakovaná zkušenost bezpečí posiluje nervové dráhy důvěry.
- Mozek se učí regulovat emoce, místo aby jen přepínal do stresu.
- Láska a hranice společně vytvářejí prostor, kde dítě roste – nejen přežívá.
Představte si večer u večeře. Dítě, které roky nezažívalo pravidelná jídla, shazuje talíř ze stolu. V klasické výchově by následoval trest. Terapeutický rodič ale reaguje jinak: nejprve dítě uklidní, připomene mu, že jídlo tu bude znovu i zítra, a pak teprve nastaví hranici („Talíř patří na stůl“).
Nebo scéna u usínání. Dítě se vzteká, nechce do postele, odhazuje peřinu. Rodič zůstává poblíž, drží hranici („Teď je čas spát“), ale nabízí i blízkost („Zůstanu tady, dokud neusneš“).
To jsou momenty, kdy se v mozku dítěte pomalu přepisuje stará zkušenost: „Někdo zůstane, i když je mi těžko.“
Nároky na náhradní rodiče
Terapeutické rodičovství je krásné, ale náročné. Vyžaduje trpělivost, podporu okolí a často i doprovod odborníků. Není to o dokonalosti, ale o vytrvalosti. Rodič musí vydržet chvíle, kdy vděk nepřichází, a přesto dál investovat energii do vztahu.
První rok jsem měla pocit, že se nic nezlepšuje. A pak jednoho dne malý přišel sám a položil mi hlavu na rameno. To byl okamžik, kdy jsem věděla, že to stojí za to.
pěstounka Milada
Shrnutí
Terapeutické rodičovství není teorie ze šuplíku. Je to každodenní praxe, která mění životy dětí. Dává jim zkušenost, kterou nikdy neměly: že vztah vydrží, že láska není podmíněná, že hranice neznamenají odmítnutí.
Hlavní myšlenky
- Není to „měkká“ výchova, ale léčivá výchova.
- Funguje jen dlouhodobě a s velkou dávkou empatie.
- Mění nejen dítě, ale i rodiče – učí ho větší trpělivosti a soucitu.
Zobrazit video na YouTube (odkaz se otevře v novém okně).
Každý kousek
pozornosti pomáhá!
Chcete články a informace dostávat do e-mailu? Přihlašte se k odběru novinek.