Některé děti nezačínají svůj život v rodině. A některé rodiny se rozhodnou to změnit. Příběh paní Lipenské ukazuje, jak může vypadat každodenní život, když se rodina rozhodne přijmout dítě, které potřebuje víc péče, trpělivosti i porozumění.
Na zahradě za domem se ozývá smích několika dětí. Mezi nimi pobíhá i Sabinka. Chvíli jen stojí a pozoruje ostatní, pak se rozběhne za nimi.
O pár metrů dál stojí paní Lipenská. Sleduje ji klidně, bez napětí – ne proto, že by nemusela, ale proto, že už ví, co Sabinka zvládne, a jednoduše jí důvěřuje.
Sabinka má poruchu autistického spektra, mentální retardaci a na jedno oko je slepá. Dnes je jí šestnáct let a stále potřebuje každodenní podporu ve většině běžných činností. Do rodiny přišla jako čtyřletá.
Když tuhle rodinu navštívíte dnes, uvidíte ale především něco jiného než diagnózu. Uvidíte běžný rodinný život.
Já si ji beru všude s sebou.
Neomezuje mě.
Marie Lipenská
Když jsme poprvé zachytili jejich příběh
Před sedmi lety jsme příběh Sabinky a rodiny Lipenských poprvé zachytili v článku „Pro všechny děti je možné najít rodinu“. Do rodiny paní Lipenské přišla Sabi z ústavního prostředí jako malé dítě. Tehdy nemluvila, neprojevovala emoce a jedla pouze mixovanou stravu.
„Nesmála se, neplakala. Byla uzavřená, nechtěla nic ani nikoho, byla bez jakéhokoli zájmu,“ vzpomíná paní Lipenská.
Během prvních měsíců přišly velké změny. Sabinka začala jíst pevnou stravu, říkat první slova, reagovat na okolí. Postupně se zapojila do života rodiny.
Po sedmi letech se k příběhu Sabinky vracíme – a díváme se na to, jak se její život i život celé rodiny proměnil.
Co dnes znamená každodennost
Sabinka nezvládne sama běžnou sebeobsluhu. Ráno ji musí paní Lipenská pomoci se obléknout, připravit, doprovodit. Potřebuje pomoc prakticky ve všem.
Zároveň se ale naučila spoustu věcí, které by na začátku nikdo nečekal. Jezdí na kole, lyžuje, chodí plavat. Jezdí na tábory. Vydrží být mezi dětmi.
„Ty děti se to samy nenaučí. Musí to dělat ten rodič s nimi,“ říká paní Lipenská.
Velkou roli hraje její schopnost napodobování. Chce zkoušet nové věci, chce být součástí dění. Dnes je pro rodinu samozřejmé, že Sabinka jezdí na kole. Na začátku to tak ale vůbec nevypadalo.
„Měla jsem ji na dětském kole připojenou za svým kolem na takové té tyči,“ vzpomíná paní Lipenská. „A měla jsem hrozný strach, že ji neuhlídám. Že mi spadne.“ Postupně ale Sabinka pochopila, co má dělat.
Ne všechno je ale jednoduché. Silné zvuky pro ni dodnes představují velký problém.
Mixér, kuchyňský robot, hlasitý reproduktor nebo projíždějící vlak – to jsou situace, které ji dokážou úplně vyvést z rovnováhy.
Když šly poprvé do kina, Sabinka měla na uších sluchátka.
„Hrozně chtěla jít,“ popisuje paní Lipenská.
„Tak jsme hledali způsob, jak to zvládnout.“
„Vypadala jako Otík, když jel do Prahy,“smějí se manželé Lipenští.
A zvládli to. Společně.
Rodina, která se mezitím rozrostla
Za těch sedm let se změnila ještě jedna zásadní věc. Rodina Lipenských se výrazně rozrostla.
K Sabince přibyly děti jejich dvou dcer – dnes má kolem sebe šest vnoučat a Sabinka s nimi tráví každý den. Hrají si spolu, běhají po zahradě, potkávají se přirozeně. Na hřišti mezi ostatními dětmi Sabinka nepůsobí jako někdo, kdo „někam nepatří“. Chvíli běhá, chvíli se zastaví, chvíli jen pozoruje.
Děti ji berou úplně samozřejmě. Ne jako někoho odlišného, ale jako součást jejich světa. A právě tady se ukazuje něco, co v žádném systému ani tabulkách není vidět – že dítě nezíská jen péči, ale vztahy, které ho formují každý den.
Ona má rodinu.
Marie Lipenská
Život, který se nezastavil
Nejde o to zastavit vlastní život a přizpůsobit ho dítěti tak, že všechno ostatní zmizí. Ale najít způsob, jak dítě vzít do života s sebou.
Rodina Lipenských nežije uzavřeně. Paní Lipenská hraje volejbal a Sabinku bere s sebou. Ta si na hřišti najde své místo, pohybuje se mezi dětmi, sleduje dění.
Rodina jezdí na výlety, na hory, tráví čas venku.
„Neomezuje mě v aktivitách,“ říká paní Lipenská.
Co bylo těžké
Péče o dítě s autismem je dlouhodobá a náročná. Rodina si prošla obdobím vzdoru, pubertou i situacemi, které přinášely nejistotu. Například když se po letech ozvala biologická maminka Sabinky.
„To bylo těžké období,“ přiznává paní Lipenská. Zároveň ale dodává, že se situace postupně uklidnila.
Když na to nejste sami
V některých situacích se paní Lipenská mohla opřít o lidi, kteří ji v péči provázejí. Nejvíc to pocítila právě ve chvíli, kdy se po letech ozvala biologická maminka Sabinky.
„Naše klíčová pracovnice z doprovodné organizace mi pomohla nastavit pravidla, jak ten kontakt má probíhat,“ popisuje paní Lipenská.
Zároveň věděla, že kdyby potřebovala, mohla by mít podporu i přímo při setkání. Nakonec to nevyužila. Důležité pro ni ale bylo vědomí, že na to není sama.
Pohled po letech
Možná nejdůležitější otázka přichází na konci. Litovala jste někdy rozhodnutí přijmout Sabinku?
„Vůbec toho kroku nelituji,“ říká paní Lipenská bez zaváhání.
„Dokud budeme fungovat a budeme zdraví, budeme se o ni starat.“
Co si z toho odnést
Příběh Sabinky ukazuje, že i dítě s postižením může vyrůstat v rodině, kde je součástí každodenního života.
Mohlo by vás zajímat
Pokud vás téma zaujalo, níže najdete další články, které se věnují podobným tématům a souvislostem náhradního rodičovství.
Pro každé dítě je možné najít rodinu
Ne každé dítě se hodí ke všem pěstounům. I mezi těmito dětmi jsou ty, které vám sednou a které vás i přes svůj hendikep nabíjejí. Musí to zkrátka klapnout.
Pěstounství mi zvedlo sebevědomí
Podle mě je nezbytné to, že člověk musí být sám k sobě upřímný. Musí vědět, co chce a uvědomit si, že se to nedá vzdát, nemůže si to za půl roku rozmyslet, musí si být jistý, že to zvládne.
Odborníci ve službách dětí
Pěstounství není jen o lásce a dobré vůli. Děti, které zažily ztrátu a trauma, potřebují odbornou pomoc – stejně jako ti, kdo se o ně starají.
Každý kousek
pozornosti pomáhá!
Chcete články a informace dostávat do e-mailu? Přihlašte se k odběru novinek.