Co se skrývá za chováním dětí?

Děti se neptají slovy. Ptají se svým chováním. A právě v těch chvílích, které jsou pro nás nejtěžší, si ověřují, jestli jsme pro ně bezpečným místem. Co to znamená být dítěti odpovědí – a proč to není o správné reakci, ale o vztahu?

Když jednoduchá věta začne dávat smysl jinak

V rozhovoru v pořadu Hyde Park Civilizace mluvil vývojový psycholog Gordon Neufeld o jedné jednoduché, ale velmi hluboké myšlence: „Buďme odpovědí dětem.“ Na první pohled to může znít samozřejmě. Většina rodičů má pocit, že právě to dělá – reaguje, stará se, snaží se dítě vést.

Jenže v běžných situacích se tahle jednoduchost rychle rozpadá. Dítě začne křičet v obchodě, když už jsme unavení. Odmítá odejít z hřiště, i když spěcháme. Nebo se stáhne právě ve chvíli, kdy se mu snažíme přiblížit. A v tu chvíli nejde jen o to „odpovědět“. Jde o to, jak zůstat odpovědí i tehdy, kdy je to nepříjemné, náročné nebo nejasné.

Děti se neptají slovy

Děti většinou nepřicházejí s jasně formulovanými větami. Neřeknou: „Teď jsem přetížený, potřebuju pomoct zvládnout situaci.“ Místo toho komunikují skrze chování. To, co vidíme navenek, je často jen způsob, jak dát najevo něco, co dítě neumí vyjádřit jinak.

Když dítě křičí uprostřed obchodu, může být zahlcené hlukem a podněty. Když odmítá odejít z hřiště, může nezvládat přechod mezi aktivitami. Když se zavře v pokoji, může chránit samo sebe před dalším přetížením. V těchto chvílích se neodehrává „nevhodné chování“, ale pokus o komunikaci.

Pokud zůstaneme jen u toho, co vidíme, budeme řešit chování. Pokud se podíváme hlouběji, začneme vnímat otázku, kterou dítě klade.

Jaké otázky se skrývají za chováním

Za tím, co se děje na povrchu, bývají velmi základní potřeby. Dítě si svým jednáním ověřuje, jak svět funguje a jak na něj reagují dospělí.

Ptá se, jestli je pro nás důležité i ve chvíli, kdy situaci nezvládá. Jestli ho uneseme, když křičí nebo vzdoruje. Jestli zůstaneme nablízku, když nás odstrkuje. A jestli se o nás může opřít, i když si o to neumí říct.

Důležité je, že odpověď nevzniká z jedné situace. Vzniká z opakované zkušenosti.

Vidět za chování: co se děje pod povrchem

Přístup, který popisuje Gordon Neufeld například i v knize Držte si své děti, stojí na jednoduchém principu: chování není to hlavní. Je to pouze viditelný projev toho, co se odehrává uvnitř dítěte.

Někdy se to dá dobře přiblížit pomocí příměry ledovce.

Ledovec: co vidíme a co zůstává skryté

Nad hladinou vidíme chování – křik, vzdor, odmítání nebo uzavření. Pod hladinou se ale odehrává mnohem víc. Jsou tam emoce, které dítě nedokáže regulovat, únava, nejistota, potřeba blízkosti nebo frustrace.

A někdy také zkušenosti z minulosti, které se v dané chvíli znovu aktivují.

Tato příměra není přímo Neufeldova, ale dobře vystihuje jeho pohled: pokud chceme dítěti porozumět, nemůžeme se zastavit u toho, co je vidět.

Proč některé děti reagují intenzivněji

U některých dětí jsou tyto reakce častější a silnější. Ne proto, že by byly „zlobivé“, ale proto, že jejich zkušenost obsahuje opakované momenty, kdy na jejich potřeby nikdo neodpověděl.

Dítě může dlouho plakat, aniž by někdo přišel. Může volat a odpověď nepřichází. Může zažívat strach a místo uklidnění se setkat s odmítnutím. Potřeba blízkosti zůstává nenaplněná.

Tyto situace se ukládají jako zkušenost. A později se znovu objevují v běžných chvílích.

Když nejde jen o vztah, ale o roli dospělého

Tahle dynamika je ještě citlivější v situacích, kdy dítě nevyrůstá se svými biologickými rodiči nebo když do jeho života vstupuje další pečující dospělý.

Jak upozorňuje Gordon Neufeld, v těchto případech už nejde jen o vztah mezi dvěma lidmi. Jde o roli dospělého v životě dítěte.

Dítě si neověřuje jen „jestli mě má rád“. Ověřuje si, jestli může tomuto dospělému důvěřovat jako někomu, kdo vztah unese.

To je náročnější situace. Vztah se totiž často nebuduje od začátku, ale vzniká postupně – někdy i na pozadí zkušeností, kdy vztah už jednou selhal.

Co znamená být odpovědí v každodenních situacích

Být odpovědí dítěti neznamená mít vždy správnou reakci. Nejde o výkon ani o kontrolu.

Jde o to zůstat ve vztahu.

Sednout si vedle dítěte, které pláče. Zůstat nablízku, i když nás odmítá. Nevzdat kontakt ve chvíli, kdy je to nepříjemné.

Nejde o dokonalost. Jde o opakovanou zkušenost, že vztah vydrží.

Co se děje, když odpovědí nejsme

Je přirozené, že někdy odpovědí nejsme. Jsme unavení, pod tlakem, zahlcení. Důležité je porozumět tomu, co se v těch chvílích děje.

Porozumění vytváří prostor pro uvědomění. A uvědomění dává možnost volby.

Nemusíme reagovat automaticky. Můžeme se postupně učit reagovat jinak.

Když umlčíme pláč, dítě se učí, že emoce nejsou přijatelné.
Když použijeme sílu, učí se, že vztah může bolet.
Když stáhneme kontakt, učí se, že vztah může zmizet.

A z těchto zkušeností vzniká obraz vztahu.

Možná jste při čtení začali tušit,
 že za tím je něco hlubšího.

Ne vždy je to jen o výchově.


Je za tím zkušenost, kterou si nesou z minulosti.

Připravili jsme e-book, který pomáhá pochopit,
proč některé děti nemohly zůstat ve své původní rodině
– a jak to ovlivňuje jejich chování.

Možná vám to pomůže vidět některé situace jinak.

Bez spamu. Jen obsah, který pomáhá porozumět.

Rozhovor s Gordonem Neufeldem
Pokud chcete slyšet tyto myšlenky přímo od autora, můžete si pustit celý rozhovor z pořadu Hyde Park Civilizace. Věnuje se v něm tomu, co se skrývá za chováním dětí a proč je vztah důležitější než samotná reakce.