Pro každé dítě je možné najít novou rodinu

Ne každé dítě se hodí ke všem pěstounům. I mezi těmito dětmi jsou ty, které vám sednou a které vás i přes svůj hendikep nabíjejí. Musí to zkrátka klapnout.

Kdybych si o Sabince četla jen ve zdravotní či jiné dokumentaci, nejsem si jistá, že bych našla odvahu. Myslím, že takovéto dítě musí člověk nejprve poznat a vědět, že to zvládne.

Sabinka je devítiletá slečna,

je to usměvavá, krásná holka. Až po chvilce si všimnete jejího hendikepu. Sabinka je autistické dítě s mentální retardací. Už čtyři roky žije v rodině paní Marie. Ona a její muž jsou dlouhodobí pěstouni. Pokroky Sabiny, které udělala po příchodu do rodiny, jsou neuvěřitelné. „Samostatná ale bohužel nikdy nebude, potřebuje neustálé vedení, dohled a individuální péči. Když jsme si Sabinku přivedli domů, jedni nás obdivovali, že do toho jdeme, a druzí absolutně nechápali, proč to děláme. Proč si bereme takhle postižené dítě. Já jsem ale Sabinku znala z ústavu, ve kterém jsem pracovala. A svého rozhodnutí nelituji.

Celé mé rodině to změnilo život k lepší mu,“ říká paní Marie. „Vidím to až teď, zpětně. Ústavní děti jsou ošizeny o běžné věci a události.“

Jak ste se dostala k pěstounství?

„Šest let jsem pracovala v ústavu pro mentálně postižené děti a byla jsem tam celkem spokojená. Na podzim 2013 se ale začalo mluvit o transformaci ústavů, která se měla týkat i toho našeho. Jako zaměstnanci jsme tomu moc nerozuměli, ale cítila jsem, že to pro mě nebude to pravé. To, že budou děti žít v malých skupinkách, my jim sami budeme vařit, prát a suplovat rodinu. Mě naopak bavily společné aktivity s dětmi, sportování, vycházky, ráda jsem pro ně tyto aktivity vymýšlela.

Zároveň na konci roku 2013 běžela v televizi kampaň na pěstounství, která mě hodně oslovila. Začala jsem se o to zajímat. A říkala jsem si, jestli není lepší si dítě vzít domů a dát mu skutečnou rodinu. Probrala jsem to doma s manželem a oběma dcerami. Mému muži to nevadilo a vlastně byl rád. Nevyhovovaly mu moje dvanáctihodinové služby v ústavu a práce o víkendech. Jako pěstounka bych byla doma a starala se o dítě. Od začátku jsem ale věděla, že chci dítě z našeho ústavu, dítě, které znám.

Pěstounství mi připadalo jako ideální řešení. Vzít si dítě a naplno se mu věnovat. Sabinka byla v ústavní péči ihned od narození, do našeho ústavu přišla v necelých třech letech. Byla velmi uzavřená, zamračená a bez zájmu o cokoliv.

Až pak doma jsme viděli, jak se postupně otevírá. V rodině se začala emocionálně projevovat — smát se i plakat. To v ústavu předtím vůbec nedělala. Doma zkrátka úplně rozkvetla.“

Co na to úřady,

že chcete přijmout do pěstounské péče konkrétní dítě? „Vůbec jsme nevěděli, co máme udělat. Šli jsme na sociální oddělení v sousedním městě. Ale vlastně ani tam moc nevěděli, jak se to dělá. Vyplnili jsme klasickou žádost o zařazení do evidence pěstounů, navštívila nás sociální pracovnice, zajistili jsme všechna potřebná potvrzení – od lékaře, z práce, od obce, byla toho spousta.

Po čtyřech měsících čekání nám ale volali z krajského úřadu, že to takto nejde. Že když žádáme o konkrétní dítě, musíme se rovnou obrátit na soud.

Žádost jsme museli tedy stáhnout a vše začalo nanovo, protože platnost všech potvrzení mezi tím vypršela. Velmi nám pak sociální pracovnice z OSPOD (orgán sociálně-právní ochrany dětí) pomohla, která měla Sabinku na starosti. S ní jsme sepsali novou žádost o svěření dítěte do péče pro okresní soud. Matka Sabinky byla nesvéprávná,
otec v rodném listu nebyl uveden. Možná i proto soud proběhl velmi hladce. Velkou roli asi hrála i moje zkušenost z ústavu. Od podání žádosti soudu do přijetí dítěte uběhly pouhé dva měsíce. Podmínkou soudu bylo poskytnout Sabince nejprve hostitelskou péči, tzn. brát si ji domů na vícedenní návštěvy.

Nikdy nezapomenu na první Sabinčin pobyt u nás. Pamatuji si, že pršelo a šli jsme spolu pěšky z ústavu k nám. Byla před námi první společná noc. Takové vzájemné testování. Sabinka to zvládla velmi dobře. Z počátku byla nedůvěřivá, všeho se bála, hlavně zvuků. Běžné zvuky v kuchyni jako mixér ji děsil, bála se fénu, bála se ohně, na všechno si musela zvykat, včetně našich domácích zvířat.

Když nám byla Sabinka potom svěřena do poručnické péče, tak za 14 dní slavila své páté narozeniny. Dostala od nás dort se svíčkami, od kterého najednou utekla. Hrozně se bála svíček. To nás ani nenapadlo nebo nám to nedošlo, že děti v ústavní péči se s tím běžně nesetkají.

Z ústavu jsem odešla v srpnu 2014, ze dne na den jsem skončila, protože jsem šla se Sabinou na mateřskou dovolenou, což jsem vůbec netušila, že je v mém věku (45) možné. A také proto, že Sabince už bylo téměř 5 let. Tuto informaci jsme dostali až při psychologickém šetření u nás doma od paní psycholožky.

Od září 2014 nastoupila Sabinka do běžné mateřské školky s osobní asistencí. Tu zajištovala moje starší dcera, která v tu dobu studovala dálkově speciální pedagogiku.“

Když porovnáte Sabinku

v ústavu a potom u vás v rodině? „Jsem přesvědčena, že by v ústavu neměla šanci udělat takové pokroky. I přes sebelepší péči prostě není možné se každému dítěti individuálně a takto intenzivně věnovat. Vůbec jsem netušila, co všechno zvládne, čeho je schopná. Ona dnes umí lyžovat, jezdit na kole, potápět se a plavat s křidélky. Otevřel se jí úplně nový svět. V ústavu se musíte věnovat především těm dětem, které zlobí a o pozornost si říkají. Ty hodné, klidné, dostanou mnohem méně péče.

Pamatuji si na dobu, kdy přišla Sabinka do ústavu. Měla až tříhodinové záchvaty pláče, nedala se utišit, rušila ostatní děti, musela být utlumena léky. Velkou část dne trávila v polohovacím pytli a prováděla stereotypní pohyby v kleku. Nikoho a nic nechtěla. Na oddělení bylo osm dětí na dvě pracovnice, bez tlumících léků by se to nedalo zvládnout.

Postupně, jak přišla Sabi k nám domů, jsme léky začali vysazovat. Do dvou měsíců byla bez nich. Léky jsme nahradili činností a pohybovou aktivitou, což v ústavu prostě nejde. Tam byly děti už v 19 hodin v posteli, aby noční služba vše zvládla. Sabinka je teď mnohem více venku, má více pohybu. Dříve jedla pouze mixovanou stravu, ale doma během tří týdnů začala normálně jíst.

Také vůbec nemluvila. Dělala jen gesta, vydávala zvuky, tahala nás za ruku, ukazovala, při nesouhlasu křičela. Po půl roce u nás řekla první slovo. Zrovna jsme jeli autem, řídila jsem a jeli jsme kolem fotbalového hřiště. A ona řekla svoje první slovo hřiště. Málem jsem pustila volant. Vůbec jsem netušila, že má takový potenciál a že se může takto rozvinout.“

Jak sabinku přijala

vaše rodina a okolí? „V rodině nenastal žádný problém. Dcery byly už dospělé a žily s námi. Obě ji úžasně přijaly, jako vlastní sestřičku a byly pro mě obrovskou podporou. Manžel se dříve tolik nevěnoval ani svým dětem, jako se nyní věnuje Sabince. Rodinu to velmi stmelilo. Sabinka tu lásku od nás všech cítí a je moc vděčná. Svou radost a štěstí předává zase zpátky nám.

Sabi má jedno oko slepé a díky glaukomu a vysokému nitroočnímu tlaku bylo i na pohled zvětšené, z toho důvodu se jí ostatní děti bály. Musela jsem jim to hodně vysvětlovat, třeba když jsme byli na dětském hřišti. Děti se nestydí zeptat a hodně je to zajímalo, kde se najednou tady taková holčička vzala. Postupně si na ni zvykly. Sabi se chová jinak, ale je hodná, nekonfliktní, radostná.

Sabinka mě všude doprovází, nijak mě neomezuje, je součástí mých aktivit. Vlastně mám pro sebe i pro rodinu více času než dříve.

Je možné najít náhradní

rodinu i pro postižené dítě? „Sabinka ji má, takže to možné je. Pro běžné lidi, kteří nemají zkušenost s postižením, to musí být těžké. Ale lidé, kteří pracují v ústavech, kteří tu zkušenost mají, se mohou stát skvělými pěstouny. Pak už potřebují jen pevné zázemí v rodině a dostupné služby pro odlehčení. Nám hodně pomáhá základní škola speciální, kam Sabinka chodí. Škola zajištuje i svoz dětí a také odpolední družinu. To je ohromná hodnota, když vím, že i někde jinde je o ni skvěle postaráno. Sabi se do školy moc těší a jezdí tam opravdu ráda.

Myslím, že i ty nejvíce

postižené děti mohou najít rodinu. Vidím to u dvou bývalých kolegyň, které si také před rokem vzaly do pěstounské péče děti s těžkým mentálním postižením. Jedna kolegyně si vzala devítiletou imobilní holčičku a druhá zase 14letého chlapce s autismem a těžkou mentální retardací. V domácím prostředí a s velkou podporou speciální školy se obě děti neskutečně zlepšily a jsou nyní šťastné. A to je ta největší odměna.”