Domov není papír. Jak se liší adopce a pěstounství

Když dospělý uvažuje, že přijme dítě do své péče, často narazí na základní otázku: „Mám adoptovat, nebo se stát pěstounem?“

Možná vás překvapí, že to, čemu se běžně říká adopce, se v zákonech označuje jako osvojení. Pro přehlednost používáme v článku oba pojmy – jde ale vždy o stejnou věc.

Na první pohled vypadá odpověď jednoduše – adopce je „natrvalo“, pěstounství „dočasně“. Jenže pro dítě samotné je zásadní pořád to samé: láska, péče, jistota a dospělý, který s ním zůstane. Rozdíl začíná u dospělých – u jejich práv, odpovědností, podpory a v tom, jak dokážou pracovat s minulostí dítěte. Protože není možné dělat, že nic před tím nebylo. Identita a vědomí původu jsou klíčové v adopci i v pěstounství.

Co mají společného

Bez ohledu na formu přijetí všechny děti v náhradní péči zažily ztrátu. Přišly o svou původní rodinu, o jistotu, kterou potřebuje každý člověk hned od začátku života. Tyto zkušenosti si nesou v těle a v chování – a jejich projevy okolí někdy považuje za „zlobení“. Ve skutečnosti jde o důsledky nejistoty a traumatu.

Proto potřebují totéž: blízkost, trpělivost, bezpečný vztah. A dospělé, kteří je přijmou i s jejich minulostí.

Idealizace adopce

Adopce se někdy chápe jako „vyšší“ forma péče. Nový rodný list, stejné příjmení, možnost začít znovu – jako by nic předtím nebylo. Žadatelé si často představují, že s adopcí se minulost dítěte vymaže a život začne „od nuly“. Ale tak to není.

Dítě si svou minulost nese vždycky. A pokud mu o ní nikdo nic neřekne, hledá si odpovědi samo – často bolestně v dospívání nebo dospělosti. Proto je důležité pracovat s identitou dítěte a jeho původem. Identita je základní psychologická potřeba.

V současnosti je to vnímáno jako zásadní součást péče: osvojitel má povinnost dítě o osvojení informovat nejpozději do zahájení školní docházky a u starších dětí je k osvojení nezbytný jejich souhlas. Samozřejmostí je, aby dítě bylo seznámeno s podstatou a důsledky osvojení přiměřenou formou a srozumitelně.

Adopce: jistota, ale i závazek

Osvojení znamená, že dítě se stává právně vaším potomkem. Získá příjmení, dědická práva a vy nesete plnou rodičovskou odpovědnost – tedy povinnost pečovat o dítě, zastupovat ho a spravovat jeho záležitosti. Patří sem i rozhodování o vzdělání, zdravotní péči či místě, kde bude žít.

Součástí rodičovské odpovědnosti je i řešení následků činů dítěte, dokud samo není trestně odpovědné (do 15 let). Pokud dítě například dopustí se krádeže, ničí cizí majetek nebo ublíží někomu jinému, není trestně stíháno ono – ale důsledky nese rodič nebo osvojitel. Ten musí škodu uhradit a často i spolupracovat s OSPOD nebo soudem na nápravných opatřeních.

Osvojení tak vytváří celoživotní právní vztah – včetně práva a povinnosti vzájemného výživného i v dospělosti. To dává rodině stabilitu a právní jistotu.

Výhody:

• právní jistota pro dítě i rodiče,
• jednotné příjmení,
• přijetí „napořád“ – včetně všech práv a povinností.

Úskalí:

• dítě si nese svou identitu a může ji později hledat,
• rodiče mají plnou rodičovskou odpovědnost i u starších a náročných dětí,
• adopce neposkytuje automaticky odbornou podporu, jako má pěstounství.

Pěstounství: podpora a otevřenost

Pěstounská péče je formálně dočasná – ale v praxi často trvá celé dětství. Zásadní rozdíl oproti osvojení spočívá v tom, že rodičovská odpovědnost zůstává biologickým rodičům. Pěstouni dítě vychovávají, dávají mu každodenní péči a vztah, ale právně nejsou jeho rodiči.

Výhody:

• stát poskytuje finanční podporu,
• pěstouni mají k dispozici doprovodné organizace a odbornou pomoc,
• dítě může zůstat ve spojení se svou původní identitou.

Úskalí:

• kontakt s biologickou rodinou může být náročný,
• pěstoun není právní rodič – u některých rozhodnutí je nutný souhlas biologických rodičů, případně rozhodnutí soudu,
• okolí může pěstounství vnímat jako „méněcenné“, což je zatěžující.

Právo dítěte znát svůj původ

Podle čl. 7 Úmluvy o právech dítěte má každé dítě právo znát své rodiče. To nezaniká ani v adopci. A v praxi to znamená, že i adoptované dítě může později pátrat po své původní rodině. Pokud bylo v pěstounské péči, je kontakt se svou minulostí většinou snazší – ale v obou případech jde o totéž: dát dítěti možnost znát svou identitu, aby se s ní dokázalo vyrovnat.

Na čem záleží nejvíc

Adopce i pěstounství mají své místo. Obě formy dávají dítěti právní jistotu – jen každá v jiné situaci a za jiných okolností. Osvojení vytváří trvalý rodičovský vztah, pěstounství zase podporu a otevřenost směrem k původní rodině. Ani jedna cesta není lepší – každá odpovídá jiným možnostem dospělých a potřebám systému.

Pro dítě je ale zásadní pořád to samé: aby našlo lásku, stabilitu a dospělého, který s ním zůstane. A aby mělo možnost znát svůj příběh – od začátku až do konce.