Když odvaha nestačí. A přesto má smysl. Příběh, který bolí i hřeje.

Měli plný dům. A přesto cítili, že je v něm místo pro další. Dagmar a Vladimír Stříteští mají pět vlastních dětí. Přestože bylo doma často velmi živo, rozhodli se otevřít své srdce i domov dětem, které nemohly zůstat ve své biologické rodině. Postupem času tak jejich rodina přijala další tři děti do pěstounské péče.

Chtěli pomoci. Ale chyběla pomoc jim.

Prvním z nich byl Jirka. Přišel do rodiny jako malý kluk a se Stříteskými prožil šest let. Tehdy si  mysleli, že když dají dítěti domov a obejmou ho, tak to stačí. Ale někdy to nestačí. A to tenkrát nevěděli.

V 90. letech, kdy si Jirku brali do péče, nebylo běžné absolvovat jakékoliv vzdělávání pro náhradní rodiče. Psychologické potřeby dětí se téměř neřešily a podpora chyběla.

Když se u Jirky začalo projevovat vývojové trauma  způsobené ranou zkušeností opuštění a pobytem v dětském domově – rodina si s tím nevěděla rady. Byl neklidný, neposlouchal, lezl po nábytku a všechno zkoumal. Neustále testoval hranice. Výchovné přístupy, které platily na jejich biologické děti, na něj nefungovaly. Stříteští tehdy neměli ani znalosti, ani dovednosti potřebné k péči o tak zraněné dítě.

Jirka nastoupil do první třídy spolu s jednou z dcer Stříteských. Brzy ale musel přestoupit do zvláštní školy. Tam se chytil špatné party a postupně se začal propadat. Následoval diagnosťák, pak pasták. Vztahy ochladly a kontakt se téměř přerušil. Bylo to pro Dagmar obrovské zklamání. V té době si řekla, že do pěstounství už nikdy nepůjde.

Přesto Jirku nikdy nezavrhli. A i když s nimi už nežije, zůstávají v kontaktu. Pro Jirku zůstali těmi, kdo ho nikdy neopustili.

„Byla to pro nás těžká zkušenost. Ale s Jirkou jsme stále v kontaktu. Nikoho jiného než nás nemá.“ dodává Dagmar.

Jana Kovařovicová, terapeutka a lektorka terapeutického rodičovství, to shrnuje jasně: „Někdy se stane, že situace v rodině je natolik náročná, že je zapotřebí, aby se dítě vrátilo do ústavní péče. Je ale nesmírně důležité, aby ten vztah dál pokračoval. A to dítě mělo pocit, že má někoho svého, komu na něm záleží. Právě pokračující vztah, byť v jiné podobě, může být zásadní ochranou před dalším rozvojem traumatu – před pocitem, že je znovu opuštěné nebo nehodné lásky.“

Nevzdali to. A jejich domov se znovu otevřel

Přes nelehkou zkušenost s prvním dítětem v pěstounské péči Dagmar s Jiřím neztratili víru, že péče o osamělé děti má smysl. Po čase se rozhodli to zkusit znovu – a tak do jejich rodiny přišly dvě dívky, Pája a Eliška. Tehdy jim bylo deset a jedenáct let. Každá si hledala své místo v nové rodině jinak.

Pája si rychle zvykla. „Když jsem naposledy viděla mamku, byly mi asi tři. Nepamatuju si na ni. Ale tady jsem našla bezpečí. Je to můj domov.“

Eliška to vnímá jinak. Má silné pouto ke svému biologickému otci. „Táta se léčí, ale je to táta. Žila jsem s ním jedenáct let.“ V pěstounské rodině se už moc nezdržuje. Má partnera, studuje a těší se na svou vlastní rodinu.

„Mám je ráda. Ale příbuzní a moje rodina jsou prostě moje rodina,“ říká tiše, ale rozhodně.

Obě dívky tak díky pěstounské péči dostaly to, co by jim dětský domov nabídnout nemohl – vztah, důvěru, zázemí a zkušenost, že na nich někomu záleží. Přestože každá vnímá svou novou rodinu jinak, do života vykročily s něčím, co by jinak neměly: bezpečím, na kterém mohou stavět.

Rozdíl mezi dívkami vnímá i pěstounský tatínek. Zatímco Pája zapustila kořeny, Eliška se pomalu odpoutává. A pěstouni to respektují.

Mia Fagertun, terapeutka, k tomu dodává: „Vztahy se vyvíjejí a je to dynamický proces. V jedné fázi se dítě chce vídat s biologickou rodinou a pěstouny neodmítá, ale časem se ta situace může úplně obrátit. Není snadné dopředu odhadnout, kam se to bude ubírat.“

Svůj příběh nesdílí proto, aby byli obdivováni. Sdílí ho, aby ostatní viděli, že i bolest může mít smysl. Že ne všechno musí dopadnout „šťastně“, aby to bylo správně. Ale každé bezpečí, které dítě  zažije, může změnit jeho svět.

Zobrazit video na YouTube (odkaz se otevře v novém okně).